Kolona aut ztrácející se v opuštěném údolí s průzračným jezerem Barragem de Idanha-a-Nova se táhla dobré tři kilometry. Byl podvečer 21. srpna a o jediný vzruch v horkém vzduchu se starali neukázněnci, kteří svá auta hnali hlubokým prachem kolem úzké asfaltky, zanechávajíce za sebou nedýchatelná oblaka. Zácpa to nebyla náhodná. Lidé všech národností a věku, někteří permanentně na cestě přes deset let, sem, do Portugalska, dorazili na čtvrtý ročník jedné z největších psy-tranceových parties pod širým nebem, pětidenní Boom Festival 2002.
"Hodíte nás do kempu?" zeptaly se tři mladé Němky se stanem a krosnami nacpanými spacáky a karimatkami na zádech, když jsme po hodině popojíždění dorazili k první kontrole vstupenek, kde jsme s fotografem obdrželi dva kondomy. I s plným autem čpícím štiplavým odérem potu a prachu se nedalo říct ne. Po dlouhém cestování sem dívky dorazily z jiné taneční party pod širým nebem konající se týden předtím u Lisabonu a všechny tři jevily známky hluboké únavy. Ostatně festivaly jako Boom mají v prvé řadě být soužitím v komunitě a souzněním s přírodou, hudba často bývá dekorací. Něco jako hippies v éře Internetu a techna. Proto je lepší začít dobrým skutkem a ty horší, jichž se většina z nás začne automaticky dopouštět po několika dnech nepohodlí, si nechat na později. "Z Prahy? Aha, a co povodně?" zeptala se ještě stejná dívka, než vystoupily. Netušil jsem, jak blízko povodním zůstanu i ve vysušeném a rozpáleném portugalském údolí.
MÍR V DUŠI
Boom Festival se koná na kouzelném místě. Rozlehlé členité údolí u španělsko-portugalské hranice s loukami posetými keři a stromy a oblité jezerem, nastavujícím ve dne i v noci zrcadlo slunci či měsíci, vás aspoň na okamžik přinutí hledat mír v duši, nebo aspoň něco na ten způsob. A to i bez hlučné muziky či drog, jež k podobným akcím patří stejně jako smečky psích kříženců doprovázejících mnohé návštěvníky. Organizací Boom osciluje mezi undergroundovým bezplatným Czechtekem s nezávislými soundsystémy a oficiální placenou (nikoli sponzorovanou!) neohipísáckou taneční party s dýdžeji. Typem návštěvníků se velmi podobá prvnímu: podle země dělící se na bohatší a chudší zaplatíte za pět dnů 40-60 eur s tím, že vlastně platíte za kemp a lístky v cizině distribuují právě lidé ze soundsystémů. Dýdžejové zde hrají na skromném pódiu s psychedelickými motivy a bez všeho hédonismu známého ze sponzorovaných house parties. "Ideou festivalu je vytvořit v současnosti prostor, kde mohou lidé z celého světa prožít alternativní realitu," píší organizátoři, dva Portugalci - Pedro a Diogo. " Je to festival určený všem svobodomyslným duším. Oslava intuice a telepatie, neboť forma komunikace se během těchto dnů mění, takže na konci není potřeba slov. Jsme znovuzrozeni do reality nepřetržitého Univerzálního Transu." Pokud jde o unikátní přírodu, upozorňují organizátoři návštěvníky, jichž sem letos dorazilo kolem deseti tisíc, že stráví několik dnů v citlivém ekosystému s čistou vodou, a prosí je, aby to respektovali. Měl jsem tři dny na to zjistit, jestli lze podobné přání naplnit realitou.
NOVÝ ŽIVOT
Portugalské slunce je zrádné. Při východu se na okamžik tváří nevinně, během pár minut vás ale zaživa usmaží. Nebylo to však slunce, co mě první ráno neobvykle časně probudilo. Byla to bonga, do kterých na břehu jezera bušili dva Portugalci sedící před svou matně černou kyberpunkovou dodávkou s trubičkami a troubítky, v níž ještě podřimovaly jejich dvě přítelkyně. V průzračné vodě se už máchalo, mylo či plavalo několik psů i lidí, někteří zcela naostro. Kousek od objímajícího se nahého páru stála po pás ve vodě dívka nahoře bez, oči zasněně zavřené, a rukama vykrucovala spirálky do rytmu hudby, dunící sem až od hlavního pódia. Byl čtvrtek okolo osmé a z některých příbytků, vytvořených nepromokavými plentami nataženými od auta ke stanu, se začínala linout vůně teplých snídaní a kávy, připravovaných na plynových vařičích. A samozřejmě prvních ranních jointů. První festivalové ráno. Mé nadšení ze scenérie a několika temp ve vodě, během nichž jsem po vzoru ostatních maskoval omývací cviky kolem citlivých partií těla, dostalo záhy první trhlinu. K autu nás přišla navštívit naše sousedka. Byla to Holanďanka dělící se o společný prostor s kamarádkou z Izraele a partou Francouzů. Samozřejmě že chtěli za plentou dělat i věci, které by ostatní, trans netrans, neměli vidět. A rozhodně je nechtěli dělat s námi. " Ahoj, kluci, odkud jste? A užíváte si to? Tak to je fajn. My taky. Jo, chtěly jsme vás požádat, jestli byste se nemohli o pár metrů posunout, takže bysme na sebe pořád necivěli tak zblízka." Špatná karma. V poledne jsem vyrazil do pečlivě rozděleného festivalového městečka, táhnoucího se podél vody dobré dva kilometry. Osmatřicetiletý Angličan Steve s vlasy staženými do copu, pod nimiž mu nad čelem prosvítají kouty, seděl ve svém stánku s oblečením a popíjel plechovkové pivo. Za povolení k prodeji zaplatil 300 eur. " Ne, je to tak akorát," říká o ceně. "S přítelkyní jsme na cestě už deset let. V Anglii jsem makal v továrně, běžná nudná rachota." Koncem osmdesátých let začal objíždět taneční party a zjistil, že se na nich dá přivydělat prodejem. " Pak jsem odjel do Indonésie a objevil tam kvalitní levné oblečení. Přivezl jsem první várku a hned se prodala," vzpomíná na počátky nového života na cestě. " Tak jsem přivezl další, až jsem sekl s prací ve fabrice a začal se živit jen prodejem. Za léto někdy objedeme až dvacet velkých festivalů. A když je špatný rok, vezmu v zimě v Anglii na pár týdnů nějakou práci." Zeptal jsem se Steva, jestli dnes jezdí víc za obchodem než za muzikou. Pokynul na mě pivem a usmál se. " Za obojím stejně! Sice mám radši techno než psy-trance, ale včera jsme docela zapařili u pódia. Šli jsme spát asi v pět, proto jsme dneska otevřeli teprve před chvílí."
HLEDÁNÍ PEDRA
Pedro Carvalho je jedním z organizátorů Boomu. Když se na něj zeptáte pořadatelů, optají se, jestli skutečně myslíte bosse. "Jo, bosse," ubezpečil jsem dívku v infostánku. "Jsem novinář a rád bych s ním mluvil." "Zavolám mu," slíbila ochotně. "Máš štěstí, tamhle zrovna stojí." Nestál. Pedro nebyl Pedro. "Jo, jsem Pedro, ale ne ten, kterýho hledáš," usmál se na mě černovlasý kluk s telefonem v ruce. "Zkus to později v kanceláři u příjezdu," poradil mi a ukázal k buňkám ztrácejícím se v dálce ve cloně prachu zvířeného nad vyprahlou zemí tanečníky. Ani ne deset metrů před bílou buňkou s kanceláří Pedra mě zastavil jeden z pořadatelů. "Jdu za Pedrem, za bossem," řekl jsem. Pořadatel vztyčil palec na důkaz uznání a pokynul mi. Přímo před vstupem k buňkám se mě zeptala dívka s dready, co potřebuju. "Jsem novinář a rád bych mluvil s Pedrem, s bossem." Zaúkolovala jiného z pořadatelů, aby se po něm podíval v buňkách. "Pedro tady není," zakroutil hlavou dotyčný, když vyšel ven. "Domluvím ti s ním schůzku," nabídla se dívka. "Ve dvě u infostánku?" Čekal jsem do dvou. Pedro tam nebyl. " Promiň, má hodně práce. Domluvím ti schůzku na později," nabídla se znovu. "V pět zase tady?" V pět jsem stál u infostánku sám. V půl šesté ke mně přišel vysoký kluk a španělskou angličtinou se zeptal, jestli nejsem ze Slovenska, že čeká na slovenského kamaráda. Až na Pedra skoro trefa.
POD TÍHOU DRAKA
Symbolem festivalu je dvouhlavý drak. Po sedmé večer utichla na hlavním pódiu hudba a lidi z produkce začali měnit některé z dekorací. Tedy z produkce: tu na podobných festivalech tvoří obětaví a zapálení nadšenci, kteří se o vše nonstop starají, a když mají na okamžik hotovo, baví se s ostatními. Žádná separace, žádné VIP. Nad žlutým drakem s mohutným ocasem vytvarovaným z pletiva, tvrdého papíru a ocelových prutů se skláněli čtyři do půl těla svlečení kluci a opatrně draka zvedali. Vedle stála jeho autorka, hubená útlá žena s rezavými vlasy, oblečená v oranžové sukni. Dávala jim instrukce, jak draka měřícího na délku dobré tři metry zavěsit pomocí strun nad pult pro dýdžeje. Není snadné instruovat lidi, když každý mluví jiným jazykem. Ústředním jazykem se sice stává angličtina, tu si ale každý ochočí po svém a obohatí vlastními slovy, takže nakonec zase všichni mluví jinak. "Potřebujeme voluntario," podíval se na mě jeden z kluků, zatímco jsem se bavil se Solou, designérkou draka. Podle posledního slova jsem usoudil, že mám pomoct, a chytil jsem draka za jednu z hlav. Když jsme ho zvedli nad pódium, nastaly komplikace s jeho vytažením pomocí strun. Jak se jednotliví lidé začali špatnou angličtinou hádat, co s drakem, přičemž ho postupně pustili a začali kouřit, zjistil jsem, že poměrně těžké monstrum podpírám sám. "Už máme zpoždění," posteskla si Sola, když jsem draka pustil i já, takže se její výtvor octl znovu na zemi. Kolem deváté drak visel nad pódiem a Sola přelakovávala dekorace. Je jí jednačtyřicet let, pochází z Mnichova, vystudovala grafický design a už čtrnáct let žije na Ibize. "Začala jsem tam navrhovat interiéry klubů a později se tam přestěhovala," vysvětluje. "Teď mě jejich majitelé nemají moc v lásce, protože pořádám vlastní parties." Sola navrhuje dekorace i pro jiné evropské parties a příležitostně pracuje pro MTV. "Organizátoři Boomu mě sami oslovili. V Portugalsku moc neplatí, ale je tu krásně, tak jsem to vzala," říká. Draka vyráběla na místě, takže zde bydlí už čtvrtý týden. "Ne, nebydlím ve stanu, stany nesnáším. Ubytovali mě v karavanu, takže mám víc pohodlí." Sola není vdaná ani nemá děti. "Mám přítele, ale děti nechci," vysvětluje. "Líbí se mi tu všechno: lidi, hudba i příroda."
ČAJ ZA OPRAVDOVÉ EURO
V pátek brzy ráno mě probudil rámus z pódia, které s výjimkou krátké podvečerní pauzy nikdy neutichá. Zjistil jsem dvě věci: za prvé, že po dlouhých hodinách pocení a hygieny bez mýdla jsem původcem tělesného pachu kolem mě skutečně já sám, a ne někdo jiný. Za druhé, že po pozdně nočním hamburgru teď potřebuju teplé kafe. Rychlý pohled směrem k jezeru mě ubezpečil, že v tom nejsem sám. Ve vodě se už mydlilo několik nahých lidí a na rozdíl od prvního dne nikdo nic nemaskoval. Třetí nevyhnutelné zjištění čekalo u jezera, kam jsem dorazil taky namydlený: voda u břehu se začala podobat českému rybníku s kapry. U pódia tou dobou tancovaly dobré tři stovky lidí, někteří už od středečního večera, a soudě podle výrazu v jejich tvářích, někteří opravdu dosáhli Univerzálního Transu, kdy pro vyjádření nepotřebujete slova. Byl to magický pohled. Zastřené světlo úsvitu prosvítající prachem stoupajícím od nohou věčných tanečníků v batikovaných oděvech. A v kopci napravo, přímo nad davem, odrážela vysoká konstrukce se zavěšenými papíry potaženými alobalem sluneční svit zpět do údolí. Ironie západního blahobytu. Seshora od konstrukce tábor připomíná vesnici válečných utečenců, jak je známe z Balkánu nebo Afriky. Stany, špína a suché záchody. Tisíce mladých lidí, kteří si můžou dopřát všechny lidské existenční potřeby, tu v prachu a hadrech úmyslně hledá několik dní v roce nepohodlí. Bůh ví proč. Cestou zpět do údolí jsem narazil na anglickou rodinu, která před svým stanem prodávala teplý čaj, vajíčka a panáka whisky. Pozdní, na blond odbarvení čtyřicátníci Debbie s Joshem tu ve stanu bydlí se sotva dospělou dcerou a synem. " Gratuluju, takovou dálku," potřásla mi rukou Debbie, když zjistila, odkud jsem. Pak mi za jedno euro nabídla horký anglický čaj. "Promiň, tyhle ne, bereme jen opravdový," odmítl Josh mé pomačkané festivalové euro. "To bysme si moc nepomohli." Debbie s Joshem nemají povolení prodávat, proto svůj stan rozbili mimo oficiální prostor. Výlet berou jako dovolenou s dětmi. Když už jsme u peněz, Josh pochvaluje výhody zavedení eura na kontinentu. "Myslím, že Británie dělá velkou chybu, když zůstává mimo." Nebyl v tom úmysl, když jsem se před třetí odpoledne ocitl vleže na spálených zádech v meditačním stanu, kde se chystala přednáška o psychoaktivních látkách využívaných šamany. Prostě jsem jen ztratil pojem o čase a chtěl si odpočinout. Vedle mě se bavily dvě Kanaďanky o tříhodinovém rituálním tanci, který tu včera se zakrytýma očima tancovaly a jehož výsledkem měl být další Univerzální Trans. Jill, žijící v Londýně, mě překvapila svou střízlivostí. "Nic moc jsem necítila, asi nejsem dost spirituální člověk. Ne, žádnou drogu jsem si nevzala. Myslím, že by ani nepomohla." Zeptal jsem se Jill, jež se mě stejně jako naše sousedka z Izraele zeptala na záplavy, jak se jí festival líbí. Jill začala opatrně, jako by nechtěla ranit mé city. "Je tu krásná příroda a fajn muzika, ale zdá se mi, že celá ta neohipísácká myšlenka o spasení světa je přetvářka. Lidi tady chtějí zachraňovat přírodu, ale přitom ji během těch pěti dnů jen ničí."
NNO
Mé poslední, sobotní festivalové ráno začalo podobně časně jako ta předchozí, jen s jiným překvapením u jezera. Když jsem namydlený zapadl skoro po pás do vody, všiml jsem si tmavého Neidentifikovaného Nelétajícího Objektu plovoucího hladinou, jenž s určitostí nebyl UFO. Rozhlédl jsem se okolo a rychle plaval pryč. Nebyl to Univerzální Trans, byl jsem jen beze slov. S namydlenou hlavou pod vodou jsem si vzpomněl na festivalového průvodce s pasáží o unikátním přírodním ekosystému, Matce Přírodě a alternativní realitě. Jill měla pravdu. Jestli chceme spasit svět, jedno, s jakou muzikou, a jakkoli naivně to celé zní, neměli bychom u toho kálet do vody.
CO JE PSY(GOA)-TRANCE?
Psy-tranceové parties, obdoba hippies festivalů techno věku, se do celého světa rozšířily z indické Goy, bývalé portugalské kolonie. Patrný rozdíl mezi psy-trancem a ostatní techno hudbou spočívá i pro nezasvěcené v tom, že se převážně mixuje z cédéček, což nemusí mnohým - uctívajícím vinylový kult - vyhovovat. Důvodem je velmi rozmanitá melodičnost a rychle se měnící rytmus, kterých se obtížně dosahuje právě s vinyly. Psy-trance kombinuje melodické i akustické zvuky a často je obohacuje živými exotickými instrumenty. Jeho smyslem je dovést posluchače prostřednictvím opakujících se vln vysokých frekvencí k extatickým stavům. Psy-trance, ač jde samozřejmě o vysoce osobní spirituální prožitek, je zároveň mnohem "sociálnější" hudbou než individualistický house či techno: tanečníci se zavřenýma očima se často drží za ruce a prožívají trans společně. Přes všechno komunitní chování, důraz na souznění s přírodou a východní motivy však mezi nimi nelze najít společnou filozofii. Jisté podobnosti však existují v sociálním smýšlení. Mnoho lidí vyznává levicovou (nikoli komunistickou, všichni nade vše milují svobodu!) a pacifistickou orientaci a upřednostňují duši před mamonem.
