Novinář a spisovatel JOSEF KLÍMA říká: Poslední, co mi zbylo, je můj charakter. Řekněte, proč bych měl brát úplatky? Už jsem na to moc starý

Jedenapadesátiletý Josef Klíma na první pohled nevypadá jako bůhvíjaký hrdina. Přitom dělá práci, kde by mu mohlo jít o krk. Jeho reportáže v pořadu televize Nova Na vlastní oči už zkomplikovaly život nejednomu lotrovi. Při natáčení za nimi přichází a z očí do očí jim říká: „Máme pár svědectví, která naznačují, že jste lump. Ale já vám dávám příležitost se obhájit. Třeba lump nejste.“

Nosíte u sebe zbraň?

Nenosím, bojím se, že zbraň přitahuje jinou zbraň. Už v mládí na vojně jsem se jako dozorčí při obchůzkách stráží obával chodit s ostře nabitým samopalem. Za normálních okolností to byla krásná procházka lesíkem a kolem rybníka. Jenže se zbraní jsem měl strach, že si mě někdo kvůli ní vyčíhá.

Vy tedy nemáte žádnou pistoli pro osobní ochranu?

Zatím ne. Odmalička žiju v rodinném domku dvacet kilometrů za Prahou ve vesnici, jejíž jméno nezveřejňuju. Doma nemáme nic, kvůli čemu by tam lidi měli lézt.

Třeba by tam lezli kvůli vám...

To bych se pak bránil, jak umím. Ale popravdě řečeno, uvažuju o tom, že bych si zbraň pořídil. Do ulic bych s ní však nechodil.

Proč ne?

Stejně nestihnete zareagovat. Jdete po chodníku, proti vám tři chlapi. Ve chvíli, kdy je míjíte, nemáte šanci svou zbraň použít. A pak, když vás najdou zastřeleného vlastní pistolí, je pro policajty všechno jednodušší.

Nechcete prozradit vesnici, ve které bydlíte.

Jenže gangsteři si ji stejně hravě zjistí. Určitě, když budou chtít, najdou mě snadno. Ale proč to věšet na nos každému? Stalo se mi například, že u mě zazvonila jedna bába, taková klasická světská. Já nebyl doma, otevřela manželka a bába povídá: Bydlí tady ten hajzl Klíma? Jdu si to s ním vyřídit! Manželka se ptala: Co vám provedl? Ženská na to, že jsem z jejího syna udělal drogového dealera. Jak? Prý tím, že jsem ho natočil, když prodával drogy. Manželka namítla, že pak je skutečně drogovým dealerem. A bába odpověděla: No jo, ale kdyby můj kluk věděl, že ho pan Klíma natáčí, tak by ty drogy neprodával.

Takže se chcete podobným setkáním vyhnout?

Ano, byť nejsou tak nebezpečná. A bude-li za vrátky stát najatý chlap s pistolí, to už je osud. S tím nic nenadělám. Pohybuju se v rizikových vodách.
To musí být stresující. Stále se rozhlížet, stále kontrolovat, co se kolem vás děje. Kdepak, to si nesmíte tak brát, protože byste se zbláznil. Pořád byste se koukal, kdo vás sleduje, jestli tamhleten chlap není divný, jestli po vás nejde... A přestal byste žít.

Vy žijete?

Tedy normálně, bez permanentního strachu? Žiju, i když se snažím být ostražitý. Ale zase ne tolik, abych se stal paranoidní. To bych viděl všude nějaké temné stíny, spiknutí a hrozilo by mi, že se z toho zcvoknu.

Ostražitý, ale ne paranoidní. Co si pod tím představit?

Balancuju někde na hraně. Když se jdu napít, takzvaně ožrat, snažím se, abych se nevyskytoval někde, kde by mi mohl někdo ublížit. Jedu taxíkem tam a zase zpátky, od dveří ke dveřím. Anebo chodím do hospody u nás s kamarády, o nichž vím, že jsem s nimi v bezpečí. Snažím se zůstat relativně střízlivý, abych svět kolem sebe alespoň zčásti kontroloval. Ale abych přitom normálně žil.

Připravil jste už spoustu reportáží, za které by se vám mohl někdo mstít.
Kdy jste se cítil opravdu hodně ohrožen?

 Jsou témata, při kterých za sebou registruju stíny. Například v době, kdy jsem byl stíhán za koupi granátů.

Ukazoval jste v reportáži, co všechno si lze na černém trhu opatřit. Prý jste se tím dopustil trestného činu.

 Případ se pořád ještě vleče. Ale neměli proti mně důkazy. V první fázi stíhání jsem za sebou cítil sledovačku. A věděl jsem, že si mě policajti monitorují i podle mobilního telefonu.

Podle mobilu?

Jak jste na to přišel? Dobré duše z jistých bezpečnostních složek mi daly takové malé zařízení, které vám bliká ve chvíli, kdy váš telefon dostává jakýkoliv signál. Jsou místa, kde přejíždíte z území jednoho vysílače do druhého. V těch okamžicích to zabliká. Když tyhle trasy znáte, víte, kde se to normálně stane. A pak tudy jedete znovu a najednou je blikání třikrát víc, za každou zatáčkou. Tím vás monitorují a lokalizují si váš pohyb.

Ale počkejte, pane Klímo, vždyť já jsem se vás ptal, kdy jste se cítil skutečně ohrožen. Myslel jsem, že si budeme povídat o mafiánech. A vy mi vyprávíte o policii!

 No a?

Ale já se ptal na ohrožení. Bylo to hodně nepříjemné?

A já o něm mluvím. Chtěli mě dostat za katr. To jsem věděl. Ovšem netušil jsem, jakým způsobem to míní udělat.

Mám tomu rozumět tak, že proti vám policie postupovala nekorektně?

Klidně, jsem si tím naprosto jistý.

Takže vy se obáváte grázlů i policie?

 V tomhle případě jsem se bál policajtů víc.

Nepřeháníte?

Uvědomte si, že někdy v reportážích jdeme po velkých policejních zvířatech. Hodně zvědavého a neposlušného novináře pak může potkat leccos.

Kupříkladu?

Třeba mohou zaplatit čtrnáctileté šlapce, aby řekla, že s vámi měla pohlavní styk. Hned máte na krku paragraf. Pak se může ještě ukázat, že se jí do styku nechtělo, a je z toho navíc znásilnění. Můžou vás zastrašovat - hrozí ti tolik a tolik.

To zní jako drsný román.

Však jsem to taky v jedné ze svých knih napsal. Vymyslel jsem, jak by nepohodlného člověka mohli policajti odrovnat. A považte - najednou ve chvíli, kdy mě stíhali kvůli koupi granátu, jsem měl pocit, že mě ten román dohání.

Kdy začalo být kolem vaší práce opravdu dusno?

Vyhrotilo se to v průběhu posledního roku, možná dvou let. Odhaduju, že korupce, která se předtím odehrávala někde nahoře, kde šlo o velké peníze a kde se rozdělovaly velké majetky, prorostla dolů. Do života běžného občana. Dříve si tuneláři dovolovali absolutně arogantně nerespektovat zákon ve velkých věcech. Teď už dospěly jejich děti, kterým tenkrát bylo nějakých patnáct. Nyní jim je pětadvacet, mají drahá auta, vedou velký život. A tihle synkové a dcery zbohatlíků už také získali pocit, že si mohou dovolit všechno.

Buďte konkrétnější.

Strašně se zvýšil počet případů, kdy se na nás reportéry obracejí lidi, že nějaký mladý zbohatlík přejel, zranil nebo i zabil někoho z jejich rodiny. A že se to vůbec nevyšetřuje. Nebo vyšetřuje, ale tak nějak obráceně.

Takže podle vás korupce přibývá?

Bohužel. Níže postavení policajti na okresech zjistili, jak to chodí nahoře. Tak se rovněž zařídili po svém a začali spolupracovat se zločinci.

Spolupracovat?

S kolegou Kroupou jsme dělali reportáže o loupežích kamionů v západních Čechách. Zprvu jsme si mysleli, že nad tím policajti „jenom“ zavírají oči. Ale pak jsme se dozvěděli, že se na přepadání kamionů aktivně spolupodíleli. Například v okresech Tachov či Příbram je to prorostlé tolik, že už to nejde od sebe oddělit. Jeden policista mi říkal: Policajti se časem změnili v různá eseróčka spojená s organizovaným zločinem. A konflikt nastává, teprve když jedno policajtské eseróčko narazí v nějakém případu na druhou policajtskou společnost. Tedy když si lezou do zelí.

Vidíte způsob, jak z toho ven?

Neznám řešení. To byste musel nahradit nejen pět set úředníků na vysokých postech, ale pět tisíc policistů v celé republice. Těch nahoře, i těch z šéfovských židlí na obvodních a okresních odděleních.

Jak se k vám vůbec chovají velcí bossové z druhého břehu? Lidé s dlouhými prsty a velkými možnostmi?

Jedna z metod, jak se snažím minimalizovat jejich případnou pomstu, je to, že s nimi jednám na férovku. Výhrady jim říkám z očí do očí. A když je protivník formát, tak si to taky z očí do očí vyřešíme.

Budete někoho jmenovat?

Jednoho velkého šéfa v Příbrami. Pro půlku města je carem všeho zla, pro druhou schopný podnikatel. Měl pod sebou lidi, takové ty pomahače, kteří dělali strašná zvěrstva. Dnes jsou odsouzení. Šel jsem za ním a na férovku mu řekl: Tvrdí se, že pro vás odváděli špinavou práci a vy jste nad nimi držel ochrannou ruku. Tak se k tomu vyjádřete. A on, protože si zakládá na tom, že jedná fér a na rovinu, si se mnou sedl a na všechny otázky mi odpovídal. Toho jsem si vážil.

Takže jste se skoro skamarádili...

Po odvysílání reportáže ho lidé z jeho okolí bohužel přesvědčili, že prý byl za blbce, takže mě teď nemá rád.

Pokoušejí se vás lidé, o nichž chcete točit, podplácet, abyste je vykreslil v lepších barvách? Anebo je úplně vynechal?

Ne. Stejně bych se nedal. Už jsem na to moc starý. Stačí mi tolik peněz, abych měl na cigarety, na benzin a občas na letenku někam k moři. Víc nepotřebuju. Poslední, co mi zbylo, je můj charakter. Řekněte, proč bych měl brát úplatky?

Ukradl jste někdy něco?

Sako! Když mi bylo čtrnáct, tak jsem hrál v komparzu při natáčení jedné televizní inscenace. Rozdali nám saka, která se tehdy nedala sehnat ani v tuzexu. Byl jsem kluk z venkova a vyjeveně koukal, jak Pražáci ta krásná saka sbalili a šup s nimi pryč. Tak jsem ho ukradl taky.

Užil jste si ho? Jel jsem vlakem domů a bylo mi jasné, že jsem v průšvihu. Co řeknu našim? Že jsem sako našel v popelnici?

To mi neuvěří. Když ho schovám, tak k čemu mi bude? To bych v něm nemohl frajeřit. A taky jsem se bál, že mě chytnou. A jak to dopadlo? Doma jsem se vymluvil, že nám filmaři sako nechali do druhého natáčecího dne. No a nazítří jsem ho šel pokorně vrátit. Je to až kýčovitá historka. Jenže já zjistil, že ukradené sako mi přináší víc trablů, traumat a strachu než radosti a potěšení.

Proč taková traumata neprožívají zločinci? A jak to víte?

Kdysi jsem vedl zajímavý rozhovor s jedním z orlických vrahů. S tím, který vymyslel, že budou dávat lidi do sudů s louhem a potápět je na dno přehrady. Vyprávěl mi, že když začal zabíjet, všechno se mu v myšlenkách vracelo.

Jak vracelo?

Také jsem se ptal: To za vámi chodili duchové zavražděných? Prý ne, ale líčil mi, že se najednou v noci probouzel, těžce dýchal, měl na sobě studený pot a nemohl usnout. Tím chci říct, že v člověku funguje podvědomí, které se ozývá třeba v době, kdy spíte a vypnete bdělost. Pak vás vaše hříchy trápí podle toho, jak v sobě máte nastaveny morální mantinely.

Kdo je nastavil vám?

Měl jsem velmi čestného a poctivého otce. Jednou mě zbil, a byl to opravdu velký výprask, když jsem si jako pětiletý ozdobil tříkolku československou vlaječkou. Zmlátil mě řemenem, že zneucťuju státní symbol. Bylo to sice za komunistů, ale on prožil ještě mobilizaci, první republiku a Masaryka.

Výprask za vlaječku na tříkolce?

To je extrém! Určitě. Ale pak v dospělosti berete už i malou krádež za něco hrozného.


JOSEF KLÍMA
Novinář, spisovatel, hudebník a cestovatel. Narodil se na Josefa, tedy 19. března 1951. Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Ženatý, otec pětadvacetiletého syna Kryštofa a dvaadvacetileté dcery Kristýny. Proslul reportážemi z prostředí zločinu i korupce na úředních místech. V minulosti vydal dvacet knih, jednadvacátá mu vyšla před několika týdny. Román se jmenuje Loď s otroky a je rozsáhlou freskou o konci devadesátých let. Hlavní hrdina, televizní reportér, se stává terčem podivných her v zákulisí politické a finanční moci.



OBDIVOVANÝ OTEC? „Synovi i dceři je už přes dvacet a já pro ně nejsem žádným neohroženým novinářem,“ přiznává Josef Klíma. „Berou mě jako komického tátu, který je péruje a ráno chrchlá v koupelně.“