Atomová Korea, Irák a ti další

V souvislosti s posledním vývojem událostí v komunistické Severní Koreji, ale i dlouhodobějším úsilím Saddámova Iráku se v centru pozornosti znovu ocitá Smlouva o nešíření jaderných zbraní. Jak to tedy je s jadernými zbraněmi ve světě?

Dva hlavní vlastníci atomových zbraní - SSSR a USA - připravili v létě 1968 návrh smlouvy, která dělila země do dvou kategorií a měla zabránit vzniku dalších nukleárních států. Podle dohody tak existují státy jaderné - pět tehdejších atomových mocností - a nejaderné. Nejaderné státy se zavazují, že nebudou usilovat o výrobu atomových zbraní a podrobí svá zařízení kontrole Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Státy s atomovými zbraněmi mají usilovat o odzbrojení a nepředávat technologie na výrobu atomových zbraní nejaderným státům. K dohodě se od roku 1970 postupně připojilo 187 zemí. Do současné doby odmítla podepsat smlouvu pouze Kuba, Izrael, Indie a Pákistán.

Přistoupení k dohodě je naprosto dobrovolné a její případné porušení není možné potrestat. Nedodržování úmluvy je v mezinárodním společenství vnímáno jako vážný a nepříznivý signál, ale rozhodně není porušením Charty Spojených národů ani důvodem k válce. Každá země má také právo od smlouvy po třech měsících odstoupit, pokud "mimořádné události spojené se smlouvou ohrožují její svrchované zájmy". Kontroly Mezinárodní agentury pro atomovou energii dbající na dodržování smlouvy také nejsou vždy účinné a jsou vázány na souhlas kontrolovaného státu.

POCIT OHROŽENÍ

V březnu 1974 provedla první "mírovou nukleární explozi" Indie. Její honba za jadernou zbraní byla zřejmě poháněna prvním čínským jaderným výbuchem v roce 1964 (Čína dva roky předtím zabrala část indického území). Na jaře 1998 provedla Indie sérii pěti atomových výbuchů. Pravděpodobně šlo o snahu vyzkoušet termonukleární zbraň, tzv. vodíkovou pumu. První pokus podle všeho selhal, teprve druhý výbuch byl úspěšný.

Pákistánský vojenský program odstartoval v roce 1972 poté, co se odtrhl Východní Pákistán, dnešní Bangladéš, a země prohrála válku s Indií. Spojené státy zpočátku na Pákistán tlačily, aby pokusů vyrobit pumu zanechal, ale když Sověti v roce 1979 vtrhli do Afghánistánu, bylo vše zapomenuto. Pákistán se stal cenným spojencem Ameriky a pokračoval v nákupu nutných komponentů na černém trhu. V roce 1987 šéf pákistánského jaderného programu veřejně připustil, že se snaží vyrobit atomovou pumu, a v květnu 1998 došlo k prvnímu testu. Izrael nikdy vlastnictví jaderné zbraně oficiálně nepotvrdil, ale všeobecně je pokládáno za skutečnost. V roce 1986 izraelský jaderný vědec Mordechaj Vanunu sdělil světu pravdu o izraelském jaderném programu a skutečném poslání atomové továrny Dimona v Negevské poušti. Poté byl v západní Evropě unesen izraelskými agenty a v tajném procesu odsouzen k osmnácti letům žaláře. Jihoafrická republika jadernou pumu sice vyrobila, ale posléze i sama zničila. V roce 1977 byla vyrobena první nálož - šlo o tři tuny těžkou a téměř pět metrů dlouhou pumu vhodnou nanejvýš ke zkušebnímu odpálení, nikoliv k použití jako zbraň. V poušti Kalahari byly vybudovány dvě testovací šachty. Když americké a sovětské špionážní družice zjistily přípravu jaderného testu, zdvihla se vlna mezinárodního odporu. Jihoafrická vláda ustoupila, zkoušky zrušila a začala s výrobou mnohem menší nálože, jež mohla být rychleji připravena k odpálení. V roce 1982 tak byla zhotovena první prakticky použitelná atomová puma. Do roku 1989, kdy prezident de Klerk rozhodl o ukončení výroby jaderných zbraní, měla Jihoafrická republika k dispozici pouhých šest pum a připraven materiál na sedmou. "Svých" atomových zbraní z dědictví po Sovětském svazu se vzdala Ukrajina, Kazachstán a Bělorusko. Od výroby jaderných zbraní upustila Indonésie, Austrálie, Švédsko, Brazílie i Argentina.

TAJNÉ PROGRAMY

Některé země podle všeho pokračují v práci na získání atomové výzbroje. V současnosti budí největší obavy Severní Korea. Program výroby jaderných zbraní tu patrně začal v osmdesátých letech, když se již zdejší režim nemohl spolehnout na stoprocentní sovětskou podporu a začal se cítit ohrožen. Zastaven byl v důsledku mezinárodního tlaku na začátku devadesátých let. Nedávno KLDR oznámila, že bude pokračovat v jaderném programu spojeném s výrobou plutonia, které lze použít pro jaderné zbraně. Podle expertů vlastní Severní Korea štěpný materiál minimálně dostačující k výrobě jedné až dvou atomových pum. Další kandidáti na vlastnictví jaderné zbraně se nacházejí na Středním východě. Jde o region s největší koncentrací možných vlastníků zbraní hromadného ničení i výrobců dalekonosných raket. Íránský jaderný program vznikl v sedmdesátých letech kvůli výrobě elektrické energie. Ještě za vlády šáha mělo být vybudováno dvacet jaderných reaktorů. Avšak pod dojmem vývoje v sousedním Iráku, s nímž vedl dlouhou válku, se Írán začal zabývat projektem atomové zbraně. Írán má ale potíže s výrobou obohaceného uranu nebo plutonia potřebných k výrobě jaderných zbraní. Pokoušel se nakoupit štěpný materiál nebo celé jaderné hlavice v zahraničí, patrně však neúspěšně. Současná situace je nejasná - podle některých zpráv má Írán konečně na dosah získání atomové pumy. Podle jiných je to ještě několik let nepravděpodobné. Irák se po válce v Perském zálivu propadl v oblasti konstrukce jaderných zbraní hluboko do minulosti. Irácký program začal v roce 1975, ale o šest let později ho pozdrželo vybombardování právě dokončovaného reaktoru v Osiraku izraelskými letadly. V roce 1988 přijal Irák ambiciózní plán počítající s výrobou první pumy do tří let. Iráčtí vědci však narazili na původně nepředvídané technické obtíže, a navíc koalice vedená Spojenými státy vytlačila Irák z Kuvajtu. Jak daleko byl tehdy Irák od výroby jaderné zbraně, není známo. Podle některých údajů mu k vytvoření první vojensky ještě nepoužitelné nálože zbývaly asi tři roky. Trosky svého jaderného programu se údajně Irák pokusil zachránit, a dokonce si měl uschovat část štěpného materiálu v Súdánu. Sýrie začala se svým vojenským nukleárním programem v roce 1979, ale o jeho dalším vývoji není nic známo. Také Libye se pravděpodobně pokoušela o vývoj atomové pumy, ale v posledních letech se spíše soustředila na zdokonalování chemických a biologických zbraní. Ve vojenském jaderném programu možná pokračuje Alžírsko, jež se cítí ohroženo sousední nevyzpytatelnou Libyí plukovníka Mucammara Kaddáfího.

DLOUHÁ CESTA

Vybudovat vlastní jaderné síly není nijak snadné. Předně je potřeba mít dostatek štěpného materiálu, k jeho získání jsou ovšem nutné patřičné technologie a suroviny. Nic z toho nelze pro zbrojní program legálně sehnat. Zbývá tedy nákup přes nastrčené firmy a pašování. A i když se podaří sehnat dostatek surovin a sestrojit první výbušné zařízení, je ještě dlouhá cesta ke skutečně použitelné jaderné zbrani splňující vojenské nároky na velikost, přepravitelnost a skladování. Dále je potřeba vyvinout systémy pro testování, uložení a ochranu těchto zbraní. To je drahá a dlouhodobá záležitost. Poté následují mezinárodní sankce a tlak na zastavení atomového programu. Takové úsilí jsou schopny vyvinout jenom země, které se cítí ohroženy nebo jejichž vládnoucí elity chtějí vlastnit jadernou zbraň za každou cenu jako znak mocenské prestiže. Podobných států není naštěstí mnoho, a tak je pravděpodobné, že vlastnictví jaderných zbraní zůstane ještě několik let, či spíše desetiletí záležitostí vybraného klubu zemí, které mezi sebe jen tak někoho nepustí.