Rastafarianismus - černý i bílý odraz skutečnosti
Tento, říkejme mu nultý díl je jakýmsi pokračováním mé trilogie o Rastafarianismu. Chci v něm vyjádřit myšlenky, které jsem v oné trilogie nerozebíral a které jsou mně leckdy s ohledem na hnutí kladeny. A to sice o běloších a jakési bělošské formě Rastafarianismu, o tom, jak bílí mohou ovlivňovat Rastafarianismus a jak jsou asi bráni pravými - černými rastamany. Je to díl, který je zkrátka o věcech, které moc na českých podiích v souvislosti s tímto sociálně-filozofickým hnutím zatím nezazněly. Tak předně: primární popud v otázce Rastafarianismu je sice černošský nacionalismus Garveyho typu Dnes vládne rasa bílá, zítra je na řadě rasa černá, pozítří žlutá... Tak to opravdu bylo, ale datujeme-li kořeny tohoto hnutí do let 1914-1923, než Garvey odešel kázat svá proroctví do USA, zjistíme jeho přeměnu v souvislosti s měnícími se dějinami světové politiky - zkrátka, jako každý filozofický směr i Rastafarianismus se vyvíjel a rozděloval do několika základních ideových proudů. Dnes můžeme hovořit o třech základních proudech, jež byly a snad i jsou zachovávány v tomto směru. Tak především jde o konzervativní typ - Nyabinghi rastafariánů jichž je v současnosti již jen malé procento a to v starší věkové kategorii - zhruba 50 a výše let. Tato skupina je nejslabší a představuje pozvolna vymírající trend nezdravě pohlížejících rastamanů na své bělošské bratry. Je to skupinka lidí praktikujících dodnes takovou, řekněme rasovější formu nahlížení na život a filozofii vůbec. Každopádně procentuelní zastoupení má tato odnož nejslabší. Nyabinghi - znamená smrt bílým a to není zrovna nejpacifističtější myšlenka v tomto jinak mírumilovném kultu. Na druhou stranu tato vývojově nejstarší forma, vychází ze svých indošpanělských kořenů z konce devatenáctého a přelomu dvacátého století, kdy fungovalo na Jamajce, ale ještě i v mnohých jiných zemích reálné otroctví a kolonizace nabývala svého vrcholu. Jamajka se z britské nadvlády vymanila až v roce 1962 a o jakémsi vzpamatování, nemůže být řeč ani nyní na prahu třetího tisíciletí. Proto se mnoho old rastů v té době obrací k bílé rase zády a zapomíná na jedno z prvních hesel Rastafarianismu - lidé všech ras jsou si rovni - v životě i v nebi. Najdeme je především v hornatých kopcích Jamajky či jiných ostrovů karibské oblasti, každopádně v malých osadách, daleko od civilizace. Se svými pravidly, zákony, řečí... Druhá, již méně konzervativní skupina, dalo-li by se hovořit termínem z politologie - středová, je na tom se svým pohledem na novodobé rastamany a to včetně těch bílých již lépe - je zkrátka tolerantnější a i když stále mnohé taktéž pamatuje, chápe nicméně potřebu jakéhosi obrození a zušlechtění zašlých ideálů. To samo o sobě v praxi znamená především upuštění od některých faktů, jež působí v celkovém kontextu škodlivě a takřka nepřátelsky vůči všem novým přívržencům. To, ovšem neznamená, že své bělejší bratry vnímá, jako sobě rovné, ale víceméně je toleruje a snáší bez problémů. Věkově se jedná o podíl 30 letých - 50 letých rastů. Geograficky se řadí do menších měst, ale na rozdíl od skupiny první nejsou tak uzavřeni vůči svému okolí a hlavně nejsou tak absolutně, až asketicky odříznuti od světa. Třetí a zároveň i zatím světově nejpočetnější skupinou jsou zástupci liberální formy Rastafarianismu, té, jakou šířili svým poselstvím například B.Marley a P. Tosh. Ta má již celkem daleko od Garveyho černošského nacionalismu, kdy sice nepopírá hrdost černé rasy, ale nehovoří o její nadřazenosti. Počátky tohoto směru můžeme vnímat zhruba od poloviny šedesátých let, kdy se Jamajka stává po dlouhých letech čekání konečně samostatným státem, což u mnohých rastamanů začíná vyvolávat efekt nadhledu a promíjení - lecčehoš. Ghetto sice i nadále zůstává ponurým, rezavějícím místem, ale možnosti uplatnění se a vůbec naděje se stávají dosažitelnějšími. Tito rastové již začínají pohlížet na přijíždějící bílé kolegy, po počátečních rozpacích, jako na procitnuvší bílé bratry, kteří naopak mohou pomoci zvěstovat o příchodu Mesiáše i ostatnímu bílému světu - žijícímu v Babylonu. A tak se poselství Rastafarianismu začíná prosazovat i na starém kontinentě(Evropa), v domovské Africe(Sionu), v Asii i v Babylonu(USA). Věkově jde o nejmladší skupinu zhruba 15 - 30 letých. Rastafarianismus je dnes jedním z nejzvláštnějších nábožensko-sociálních hnutí, jež si zachovává svá specifika, ale dokáže se i flexibilně vyvíjet. Nejde o nějaký syndrom přizpůsobení se, to rozhodně ne, nýbrž o prozíravost a chytrost, zvláště pak z hlediska zabezpečení si nových stoupenců, v nové generaci, ve všech rasách. Také je ovšem zapotřebí chápat určitou rozdílnost v bílém a černém pojetí Rastafarianismu. Černošský je původní - pravý a vznikl z potřeby vyvolání pocitu národní i rasové hrdosti u repatriovaného černošského obyvatelstva, samozřejmě se spojením Starého zákona a tím i vytvořením vlastní - Černé Bible, vlastního sjednocujícího náboženství. Ale stejně, jako všechny krásy světa má i Rastafarianismus svůj rub a líc. Tím lícem je v roce 1874 na africkém kontinentě vznik prvního černošského státu, skládajícího se z navrátilců, z celého světa, především z USA a právě karibské oblasti - Libérie, jejíž doslovný překlad zní něco jako země černých navrátilců. Totiž, koncem 30tých let minulého století vyráží z celé karibské oblasti, ale zejména z Jamajky, Trinidadu, Toboga a ostrovní Antigui - delegace čelních představitelů rastafariánského hnutí, aby jednala o zajištění navrácení se, alespoň některých skupin svého lidu do Libérie, ale i např. do Sierra Leone, Etiopie, Ghany a Nigerie. Nakonec vše dopadá tak, že Liberie s díky odmítá přijmout nové vystěhovalce a z ostatních požádaných zemí projeví zájem jen Etiopie, Nigerie a Ghana. Tehdejší generální guvernér Nigerie, doktor Azikiwe, projevuje určitý zájem a k němu se přidávají i legendární Haile Selassie a první prezident Ghany - Kwame Nkrumah. To jsou také proto africké země, v nichž je Rastafarianismus nejsilnější. Chci tím říci, že původní myšlenka návratu do země zaslíbené, je sice společná, protože je biblicky daná, ale pro bílého rastamana je prakticky nesmyslná. Jakási bělošská odnož je hlavně bojem proti establishmentu(ale nepléct s anarchismem!!!), proti zavedeným maloměšťáckým konvencím, proti náhledu majoritní společnosti na jinakost, proti udělání z kulaté zeměkoule - čtverec. Ostatní atributy jsou pak pro obě formy společné. Jen tak mimochodem - víte o tom, že sám lev z kmene Judova, Haile Selassie, zavítal při svých mnohých zahraničních návštěvách i k nám, do bývalého Československa? Ano, bylo to v roce 1967 a na hradě jej tenkráte vítal ústřední výbor strany v čele s tehdejším prezidentem Novotným. Pobýval v Praze a byl i v Karlových Varech. Všichni naši přední političtí představitelé z něj byli, tak trochu vyděšení, zejména z jeho velmi početné družiny, v níž ale chyběla, jakkákoliv císařova ochranka. Tu mu dělal jeho osobní ceremoniář, který i vyjadřoval přání Krále králů s kým se setká a s kým ne. Kromě ne zrovna střídmých pitek a večírků, byla také dohodnuta mezinárodní hospodářská spolupráce, v jejímž rámci ČSSR dodávala do Etiopie mnohá, hlavně strojní zařízení. Dodnes můžete v Addis Abebě potkat traktory značky Zetor a tahače Škoda. Tato nejen bilaterální pomoc trvala od konce šedesátých let do listopadu 1989. Etiopie nám za to dávala převážně ovoce(ty nedostatkové banány a pomeranče) a vzácné dřevo(kafr aj.) Škoda jen, že po revoluci začali naši novodobí mocipáni vzhlížet k novým bohům, tentokráte pro změnu k západním a na Afriku, potažmo Etiopii se jaksi vysrali... Bělošský Rastafarianismus je dilema pro mnoho rastamanů ve smyslu pravosti, pravdivosti a významu vůbec. Nemyslím si však, že by to měl být až takový problém. Vezmu-li pak v potaz každodenní strasti řadového bílého rastamana, jeho už jen východ z baráku, práci(nepráci?), každodenní nechutné pohledy, narážky - také tu máme úřady, kde se musí leccos vyřizovat, máme tu své skinheads, i jiné násilné přizpůsobovače, policii, která rastamanům rozhodně fandí, už jen v pěstění svých rostlinek, vládu i krále jež jsou pohunky a přisluhovači... Rozhodně i běloch - rasta má své uplatnění, chce- li.Můj rasta přítel, o kterém se zmiňuji, již v prvním díle své trilogie - Ras Adam, mně k tomu nedávno napsal moc zajímavou úvahu: "Proč hledáš důvody, kde důvodů netřeba. Podívej se kolem a sám musíš vnímat rozdíly, s nimiž se setkáváme, ať již bílí, černí nebo růžoví. Takovéto chápání je zbytečné. Rasta je cesta, to víš sám nejlépe a je to cesta trnitá, když po ní dokážeš jít i přes všechny nástrahy světa - jsi rasta, je jedno z jaké země, kontinentu, planety..." Rastafarianismus bělochů je také o sociálních odštěpcích, jakým je například squatting. Samozřejmě to neznamená, že každý squatter je rastaman, to je hloupost, ale mnoho rastů squattery jsou a nemusí jimi být nutně ve městech. Podobnost s prvními rastamany z Jamajky je více než náhodná. Ti ve dvacátých a třicátých letech obydlovali předměstské čtvrti měst, kde byly nejdříve skládky a posléze slumy - ghetto. Rozdíl je jen v životě ghettera a squattera, protože ten první je vždy součástí gangu(ať již rodového, podle čtvrti aj.) a o svoji holou existenci musí často i fyzicky bojovat. Nechci tím snižovat problémy squatterů, rozhodně však mají život lehčí. Běloch rasta, také, má-li tu možnost může využívat globálního prostředku ke komunikaci s ostatními - internetu. Dost dobře nechápu boj některých bílých, ale i černých rastamanů, proti globalizaci, když právě globalizační prvky, jako třeba knižní a hudební průmysl pomohl Rastafarianismu nemalou měrou. Chápu nedostatky globalizace, je jich mnoho - ať již ruleta života a smrti MMF a MSB s dluhy zemí třetího světa, či potlačování národní entity, malých kmenových etnik, tradic aj. Na druhé straně jakési snad svobodné šíření všech možných myšlenek je obrovským přínosem. Je sice pravdou, že si nedokážu představit, kingstonského rastamana v nějaké zdejší internet. kavárně(to snad v nějakém americkém sci- fi filmu), nicméně sám, ale znám i mnoho jiných, kteří komunikujeme s ostatními i z desítek tisíc vzdálených kilometrů. Ras Adam je třeba z Nového Zélandu. Tato reflexe není nářkem, je jen poukázáním na odlišnosti a souhry, na něž se mě nejen v mejlech mnozí stále ptáte - budiž Vám tím, alespoň částečně snad odpovězeno...
Pavel Josefovič Hejátko